Vždy jsem si myslela, že mojí největší noční můrou je jakkoliv dlouhý pobyt v kuchyni, ale měla jsem tu možnost zjistit, že mnohem horší je pobyt v LODNÍ kuchyni. Trochu vám objasním situaci. Můj muž si z rozmaru koupil loď. Říční motorovou loď. Předminulé léto jsme se na ní společně s naší kočkou vydali z Prahy do Srbska. Na důvod se neptejte, jednoduše se tento nápad zrodil v jeho hlavě a mně se líbil, tudíž jsme prostě vyrazili.
Vypisovat veškeré zážitky a popisovat problémy, se kterými jsme během cesty setkali, by bylo na dlouho, a tak se zaměřím jen na jednu konkrétní situaci. Ta nastala ve Vídni – poté, co se nám konečně podařilo dostat se na Dunaj. Můj muž si při jednom z nešťastných pádů uvnitř kokpitu zlomil žebro. Do nemocnice nechtěl, navíc by s tím pravděpodobně stejně nic neudělali, a tak se na víc jak týden stal polovičním lazarem.
Pro mě to znamenalo to, že budu muset převzít roli kuchaře. Petr by sice vařit zvládal i nadále, ale viděla jsem, jak trpí, a tak jsem ho nechávala jenom u kormidla. Jak již víte, neumím vařit a ani to umět nechci. Nechci se v kuchyni při přípravě jídla nacházet ani doma, natož na lodi. Ale co se dalo dělat. Pojala jsem to jako výzvu a hned v první den nehody jsem se jala připravit těstoviny s rajčatovou omáčkou (bez sýra, protože naše doposud funkční lednička jako zázrakem přestala fungovat hned, jak jsme vypluli).
Nevím, zda si dokážete představit, jak taková kuchyň na lodi vypadá. Ani já jsem to nedokázala, ačkoliv tu svou domácí jsem naplánovala do nejmenšího detailu, přičemž jsem sbírala užitečné rady na různých webových stránkách, například tady (a pokud jste v kuchyni takové motovidlo jako já, určitě mrkněte i sem). Vybavení a nábytek jsem taky zvládla obstarat, na internetu to jde ostatně celkem hravě, třeba na https://lador.cz/.
Ale zpátky k našemu příběhu. První problém nastal u krájení rajčat z plechovky. Na ,,kuchyňské lince” na naší lodi je místo pouze na plynový vařič a možná tak dva hrnky. Krájet jsem šla tedy do ložnice. Po mém snažení vypadala, jako by v ní někdo spáchal vraždu minimálně dvou lidí. Ale to nechme stranou. Další problém se objevil vzápětí – došla nám voda. Petr nebyl schopen postupně donést přibližně dvě stě litrů vody a nalít ji do nádrže, a tak byl tento úkol opět na mně. Asi tak po hodině a půl bylo hotovo a já mohla pokračovat ve vaření. Mezitím se setmělo a světla uvnitř lodi nejsou dostatečně silná, tudíž jsem loupala, krájela a smažila cibuli takřka potmě.
Potmě jsem také v naší spížce našla balík těstovin, při otvírání jich polovinu vysypala, dala je do vody, která se na plynovém vařiči po několika desítkách minut začala vařit, a uvařila překvapivě celkem dobrou omáčku.
Sečteno podtrženo, najedli jsme se až kolem půlnoci, nicméně na přesná načasování se na lodi stejně nehraje. Moje úrazy, které při vaření vznikly, byly jen modřiny všude po těle (nevěřili byste, jak těžké je se pohybovat na jednom metru čtverečním) a popálenina na stehně, protože jsem se při slévání vroucí vody z těstovin netrefila do našeho miniaturního dřezu. Dobrou zprávou bylo, že loď neutrpěla vůbec žádné úrazy (až na tu postel). Podobně to probíhalo celý týden, pak už byl pánem kuchyně zase můj muž. Tuto zkušenost bych si zopakovala jen velmi nerada.
Opět se mi potvrdilo, že do mojí ruky prostě vařečka nepatří a s Petrem jsem uzavřeli ústní dohodu o tom, že už nikdy a nikde vařit nemusím. Dlouhodobý pobyt na lodi však doporučuji a ráda si ho jednou zopakuji. Protože ačkoliv jsem mnohokrát nadávala na to, že se nemáme kde umýt, koušou nás komáři, nemáme ani pořádné zrcadlo a dokonce ani záchod, musím uznat, že skvělé zážitky rozhodně převažují nad těmi méně příjemnými.
