Chci se podělit o to, jak můj manžel Petr zničil dřezovou baterii. Nejdřív vás ale musím trochu uvést do situace. Před rokem jsme se rozhodli pro rekonstrukci kuchyně. Z toho jsem byla nadšená, protože jsem se po dlouhé době mohla realizovat. Procházela jsem různé katalogy s kuchyňským zařízením a vybírala nábytek, pracovní desku, spotřebiče a v neposlední řadě dřez a baterii (výběr kuchyňského náčiní jsem nechala na Petrovi, protože přesně ví, bez jakých pomůcek a nástrojů se při vaření neobejde. Spoustu toho lze pořídit na https://bonio.cz/). Zvolila jsem rustikální styl, aby kuchyně ladila se zbytkem bytu. Teď se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu – do rustikální kuchyně skvěle zapadá keramický dřez a baterie. Našla jsem krásné designové kousky, od nichž mě neodradila ani o něco vyšší cena. S výsledkem jsem byla nadmíru spokojená a dokonce jsem si myslela, že snad začnu vařit, abych v kuchyni trávila víc času a mohla se tím vším kochat (to se samozřejmě nestalo). Pokud zrovna vybíráte dřezovou baterii a uvítali byste inspiraci, koukněte například sem.
Jak již pravděpodobně víte, u nás vaří manžel. A vaří dobře. Jednoho dne se ale bohužel rozhodl experimentovat – upéct šumavský chléb. Nevěděla jsem, co to obnáší, protože o pečení vím asi tolik, co Petr o perlátorech, a tak jsem mu jen popřála hodně štěstí. V klidu jsem pracovala v ložnici a Petrovi v kuchyni nevěnovala pozornost. Až když přišel do ložnice a dal pod peřinu mísu s těstem (prý aby to lépe kynulo), jsem si všimla jeho utrápeného výrazu. Jeho vysvětlení bylo, že ačkoliv se mu celkem daří, v kuchyni je hrozná spoušť. Prý ať tam ani nechodím. Nešla jsem. K tomu mě donutil až večerní hlad a zvědavost, jak to dopadlo s tím chlebem.
Po příchodu do kuchyně jsem spatřila velkou hrůzu. Všude byla (pravděpodobně) mouka a kusy zaschlého těsta. Na gauči dřímající manžel se po mém zděšeném výkřiku probudil a řekl, že to jde hned uklidit. Hnětení ho prý vyčerpalo natolik, že dříve nebyl schopen. Napočítala jsem do deseti, beze slova odešla a věnovala se něčemu jinému.
Úklid mu trval asi hodinu. Bez přehánění. Litovala jsem ho až do chvíle, kdy mi oznámil, že se stalo něco, z čeho nebudu mít radost. Na ta slova, která vyšla z jeho úst, nezapomenu – zničil dřezovou baterii. Snažil se z ní prý odstranit to zaschlé kynuté těsto, jenže to nešlo a…. V tu chvíli už mi bylo jasné, že ji něčím poškrábal. A taky že ano – vyčistil ji totiž drátěnkou, a to tak důkladně, že na několik místech společně s těstem odstranil i barevný nástřik. Naše keramická baterie utrpěla zhruba sedm oděrek.
Já samozřejmě vím, jak se k jednotlivým povrchovým úpravám baterií chovat. Petrovi jsem ale zapomněla říct, že s keramickou se musí manipulovat s patřičnou něhou. Tento příběh by měl být ponaučením i pro moje čtenáře – na keramiku se NESMÍ používat nic s brusivy. Je náchylná na odření, a tak vás za všechny keramické baterie světa prosím, abyste při čištění zapomněli na drátěnky. O údržbě baterií z různých materiálů a dalších užitečných typech se dozvíte třeba zde.
Ale zpátky k našemu příběhu. Opět jsem napočítala do deseti a vzpomněla si na brožurku, kterou mi onehdá cestou do práce dala paní v batikovaných šatech. Píše se v ní něco o tom, že bychom neměli lpět na materiálních věcech. Baterie mi bylo líto, ale je to jen věc. Pozitivní na tom bylo to, že je to NAHRADITELNÁ věc. Což znamenalo, že jsem se mohla vrhnout na vybírání a montáž baterie nové. Pokud mě trochu znáte, víte, že montování čehokoliv považuji za ten nejlepší způsob relaxace. Za necelý týden byla baterie vyměněná a já měla zase jednou radost z dobře odvedené práce.
